Autorka: Lauren Weisbergerová
Orig.název: The Devil Wears Prada
Nakladatelství: Columbus
Rok vydání: 2003
Vyskočila jsem ze židle, a co nejrychleji - jak rychle to jen na plyšovém koberci a patnácticentimetrových podpatcích šlo - jsem pospíchala k jejímu stolu.
"Auto jsem dala zřízenci v garáži, Madelaine zase dveřníkovi u vás, Mirando," řekla jsem, pyšná na to, že jsem oba úkoly splnila, aniž bylo po smrti auto, pes nebo já. "A proč jste něco takového dělala?" odfrkla si, a teprve teď zvedla oči od časopisu Women's Wear Daily. "Výslovně jsem vás žádala, abyste obojí přivezla sem, protože holky tu budou každou chvíli, a hned potom pojedeme."
"No, teda... vlastně... myslela jsem, že jste říkala, že je mám..."
"Dost! Podrobnosti o vaší neschopnosti mě zajímají jenom trošku. Jděte tedy pro auto a pro psa a přivezte je sem. Předpokládám, že budeme připraveny k odjezdu za patnáct minut. Pochopila?"
Za patnáct minut? Neblouznila ta ženská? Trvalo by mi minutu nebo dvě, sejít dolů a nastoupit do taxíku, dalších šest až osm k jejímu bytu, další tři hodiny bych potřebovala na to, abych v jejím osmnáctipokojovém bytě našla psa, vyjela s tím jankovitým autem z garáže a vrátila se dvacet bloků ke kanceláři.
"Samozřejmě, Mirando. Patnáct minut."
Jistě znáte i stejnojmennou filmovou adaptaci Ďábel nosí Pradu s Meryl Streep a Anne Hathaway v hlavních rolích. Právě tento film byl natočen podle knižní předlohy od Lauren Weisbergerové. Protože nedávno vyšel i druhý díl Pomsta nosí Pradu, nemohla jsem jinak, než si alespoň Ďábla půjčit v pražské knihovně a pustit se do čtení. Samozřejmě mě i vždy zajímá, jak se liší film od knihy. V případě Ďábla neočekávejte tak výrazné změny, ale ... Jo, kniha byla lepší.
I zde se setkáme s mladičkou Andy, která právě ukončila studium na univerzitě a shání si práci. Jejím snem je pracovat v New York Times, ale nejdřív musí získat praxi někde jinde. Takovou příležitost nachází ve světoznámém módním časopise Runway v čele s krutou šéfredaktorkou Mirandou Priestlyovou. Stává se její druhou asistentkou a ačkoliv se říká, že je to práce, pro kterou by milion dívek vraždilo, Andy si z toho nic nedělá.
Zvrat ovšem nastává v okamžiku, kdy se setkává s Mirandou a jejími příkazy tváří v tvář. Splnit všechno, oč ji požádá, je někdy opravdu nadlidský úkol, který vyžaduje opravdu pevnou vůli a hlavně trpělivost! Zkuste Mirandě neustále nosit teplé kafe, když ani podruhé s ním není spokojená...
Příběh je psaný pohledem Andy (tedy ich-formou), tudíž máme skvělou možnost nahlédnout do myšlenek člověka, kterému práce v Runway obrátila život totálně naruby.
JÍT SI ZA SVÝM SNEM...
Andy své práci obětovala nejen svůj volný čas, ale také přítele, kamarádku a rodinu. A to všechno kvůli vysněné práci v New York Times. Je to opravdu tak i v životě? Přejeme si něco natolik, že jsme schopni pro to obětovat téměř vše, co máme a co je nám důležité? Asi ano, nemyslíte? Možná bychom si ale v takovém případě měli srovnat priority... Byli bychom šťastní bez lidí, s kterými bychom potom nemohli sdílet radosti i starosti? Podle mě ne.
Na druhou stranu není dobré druhý extrém - všechen svůj čas věnovat rodině, přátelům či partnerům. Mělo by to být v rovnováze. Dělat to, co chceme dělat, ale zároveň si najít čas i na ně.
Andy otevře oči až několik událostí odehrávajících se v jejím životě. A není to jen tak .... Půjde i o život.
NA ZÁVĚR Příběh o životě Andy se může stát i naším životním příběhem - honbou za něčím, co se v samotném důsledku zdá být zbytečné. Určitě si beru z příběhu varování, co se týče boje za mé sny. :)
Na začátku se děj opravdu vlekl, ale však to znáte. Někdy si na to napětí, pořádně rozjetý děj musíme ještě chvíli počkat. Potom už se Ďábel četl téměř sám! Mnoha z pasáží bylo opravdu vtipně napsaných, takže se nebudete rozhodně nudit.
Knihu doporučuji všem, kteří stejně jako já rádi srovnávají knihy a jejich filmové adaptace a naopak. V tomto případě nejde o žádné zklamání, naopak! Až se vrátím z USA, jistojistě si hned seženu, protože jsem zvědavá, kam bude život Andy směřovat dál...
Vzhledem k tomu, že se mi kniha mooooc líbila, dávám jí (ehm, ehm.... jak jen to nazvat?) 5 abstrakťáků.
0 komentářů:
Okomentovat